Rozhovor s Adélou Pollertovou
7. 3. 2007
Poslední rolí, ve které vás diváci mohli vidět, je Zlatovláska ve stejnojmenném baletu pro děti. Patří k vašim oblíbeným?
Zlatovláska byla vždycky můj sen, ale myslela jsem si, že ji nikdy tančit nebudu, protože Zlatovlásku jako klasický balet nikdo nenapsal. A o to větší radost jsem měla, když tady to představení vzniklo a já byla obsazena do hlavní role. Zlatovláska byla asi mým osudem. Když mi bylo asi pět let, tak moje maminka pracovala na Učilišti spojů, kde pracoval i pan Vladimír Franz, skladatel hudby pro Zlatovlásku. Občas mě hlídal a já jsem mu těmi jeho drahými temperami namalovala Zlatovlásku. Byl to příšerný obraz, ale jemu se tak líbil, že ho vystavil na své vernisáži ve Valdštějnské zahradě. Tehdy jsem také začínala s gymnastikou a potřebovala jsem hudbu na jednu sestavu. Maminka Vladimíra poprosila, jestli by mi ji nenapsal. On se akorát usmál a řekl: „Nebudu mrhat svým talentem na nějakou minutu deset. Radši té vaší Adélce jednou napíšu balet. A zrovna třeba Zlatovlásku, když mi ji tak pěkně namalovala.“
Jak se dítě ze sportovní rodiny dostane k baletu?
Vlastně jsem začínala také sportem. V naší rodině to v podstatě ani jinak nešlo. S rodiči jsem v zimě lyžovala a v létě jezdila na kole a plavala. Vzhledem k mé drobné postavě mě však oproti rodinné tradici do kánoe neposadili. Místo toho vymysleli moderní gymnastiku, aby zklidnili mou neposednost. Dostala jsem se do reprezentačního družstva, kde si mě v mých asi patnácti letech všiml tatínek jedné mé gymnastické kamarádky, který byl sám tanečníkem. Doporučil mě na konzervatoř, kde jsem udělala rozdílové zkoušky a musela se rozhodnout, jestli budu sportovkyní nebo umělkyní. Svou kariéru jsem si představovala sportovní, chtěla jsem být trenérkou gymnastiky, ale moje plány se ze dne na den změnily.
V patnácti letech na konzervatoř, to je trochu pozdě…
Bylo to nestandardní a začátky jsem měla těžké. Z gymnastiky jsem měla jen slabé základy baletu a vůbec jsem neznala názvosloví. Musela jsem se dívat, co dělají ostatní kolem mě a pracovat systémem „oko vidí, noha dělá“. Ale chytila jsem se rychle. I když po nástupu na konzervatoř jsem měla snad to nejhorší vysvědčení v životě. Z tanečních předmětů samá čtyřka.
Vzpomínáte si na první špičky?
Moje první špičky mi přinesla spolužačka Vendula Kohoutková na první hodinu scénické praxe, hned první nebo druhý den po mém nástupu na konzervatoř. Hodinu vedla profesorka Aneta Voleská, všechny holky z ní byly vyklepané a bály se, že když tam přijde nová holka bez špiček, tak že bude ještě přísnější. Špičky jsem si rychle obula a ty saténové tkalouny jsem si uvázala až ke kolenům, jako u letních střevíčků, ještě s mašličkou pod kolenem. Přišlo mě to ohromně šik a divila jsem se, proč to ostatní nenosí také tak. Když jsem přišla na hodinu, paní profesorka zesinala, zalapala po dechu a rozkázala: „Ven, přezuj se a chovej se slušně a okoukej, co můžeš.“ Tak dopadlo moje první setkání se špičkami.
Měla jste někdy nějaký vzor?
Vzory nemám. Samozřejmě obdivuji některé lidi za to, co dokázali, čím prošli nebo kde se jim podařilo uchytit, ale jinak se snažím věřit sama v sebe a sama sebou být.
Jste stále obsazovaná do rolí křehkých dívek a princezen. Netoužíte po změně?
Já je tančím hrozně ráda, snad i proto že taková asi i jsem. Spíš křehčí a hodně romantická. Ovšem pořádnou dramatickou roli bych si také chtěla zatančit. Mým velkým snem byla Julie, a to se mi teď doufám splní. V nově připravované inscenaci Romeo a Julie choreografa Youriho Vámose, který své dílo přijede s námi sám nastudovat. V této verzi je děj zasazen do třicátých let, ale o romantická pas de deux na špičkách rozhodně není ochuzen. Těším se zejména na umírání, které jsem si v Šípkové Růžence ani ve Zlatovlásce neužila.
Jaká je vaše vůbec nejoblíbenější verze Romea a Julie?
Asi nejvíc se mi líbil Romeo od John Neumeiera. Ale asi jsem ovlivněná tím, že jsem v něm tančila. Když pod někým pracujete devět let, asi vás to hodně ovlivní.
Je vám bližší klasika nebo moderna?
Obojí tančím s chutí a nemůžu říct, že bych něčemu dávala přednost. Klasiku jsem vystudovala, takže se do ní vžívám snáz. U moderny musím vždycky najít správný styl, protože každý choreograf moderního tance má svůj taneční slovník a své nuance, které tam musí být a které se snažím zachovat, i když do tance dávám i kousek sama sebe.
Jak se vám pracuje s Petrem Zuskou jako choreografem?
Velmi dobře. Neměla jsem sice za svou taneční kariéru možnost poznat mnoho choreografů, ale Petr patří mezi ty, se kterými se mi pracuje zvlášť dobře, protože mi dává prostor. V choreografii vychází z tanečníka a šije mu roli na tělo.
Strávila jste devět let v Hamburském baletu. Co vás přivedlo zpátky domů?
Už se mi docela stýskalo, Německo je sice za humny, ale když máte skvělou rodinu, kterou byste rádi viděli každý den, není to jednoduché. Také mám v Praze přítele a pomohlo tomu i moje studium. Ještě v Německu jsem se totiž rozhodla, že chci studovat taneční vědu, takže od října nastupuji na HAMU, kam jsem úspěšně složila přijímací zkoušky. Vracím se do školních lavic.
Neumím si představit, jak skloubíte dohromady denní studium a práci…
Já také ne. (smích) Je pravda, že když jsem se na školu hlásila, v divadle jsem vytížená moc nebyla. Obsadili mě prakticky až do nových premiér, takže oproti Hamburku jsem se cítila trochu nezaměstnaná. Ovšem s podáním přihlášky na VŠ se to změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou přišlo tolik nových rolí, že jsem opravdu zvědavá, jak to budu zvládat.
Co vám dlouhý pobyt v zahraničním angažmá dal?
Po lidské stránce to byla především samostatnost a jazyková vybavenost. Díky svým kolegům jsem se naučila anglicky, německy a rusky. A co se týče profesní stránky, přineslo mi hamburské angažmá úplně jiný pohled na balet. Když jsem odcházela jako velmi mladá z konzervatoře, vnímala jsem balet jenom jako technickou záležitost, kde je nějaký výraz. Vůbec jsem se neponořovala do hloubky děje, což teď dělám, hledám v baletech hlubší podtext. Na výrazu hodně záleží. Výborná technika je základ, ale sama o sobě nestačí. Když roli nezabalíte jako dárek do skvělého papíru s krásnou mašlí, což se rovná výrazu, tak vám to divák prostě nespolkne.
Plánujete založit rodinu?
Děti do budoucna určitě plánuji. Vlastně plánujeme (úsměv), ale ještě bychom nějaký čas počkali. Poslední dobou trávím hodně času se svým dvouletým synovcem, a i když je víc jak roztomilý, někdy to na mě působí spíš antikoncepčně.
Dala byste svoje děti na balet?
Rozhodně ne. Určitě bych je nechala dělat nějaký sport, aby měly dobrou kondici, ale jinak bych chtěla, aby se moje děti živily hlavou. Vím, co je balet za dřinu, a nechtěla bych je něčemu takovému vystavit.
Dostanete se do divadla i jinak než na jevišti?
Když náhodou vyšetřím nějaký čas, zajdu výjimečně do divadla. Naposledy jsem byla ve Švandově divadle na Žebrácké opeře, kde hraje moje sestřenice Klára. Když máte na jevišti někoho známého nebo dokonce příbuzného, na představení se díváte úplně jinak.
Najdete si ještě čas na sport?
Teď jsem prožila určitě ty nejsportovnější prázdniny v životě. Byla jsem za přítelem v Japonsku, a protože je tam drahá doprava, všude jsme jezdili na kole. Zhruba třicet až čtyřicet kilometrů denně. Udělali jsme si i výlet na horu Fudži. Šli jsme na noc, protože jsme chtěli východ slunce přímo z vrcholu. Bohužel na vrchol jsme to nestačili, ale vycházející slunce nás zastihlo těsně pod ním. Bylo to naprosto úchvatné. Těšit jsme se z toho mohli však jen pět minut, když začalo pršet, padaly kroupy a foukal silný vítr. Tajfun, který nás velmi překvapil, nás však neodradil a s vypětím sil jsme se opravdu vydrápali až na vrchol. Tenhle zážitek si budu jistě pamatovat do smrti.
Lucie Kocourková www.tanecniaktuality.cz
Zlatovláska byla vždycky můj sen, ale myslela jsem si, že ji nikdy tančit nebudu, protože Zlatovlásku jako klasický balet nikdo nenapsal. A o to větší radost jsem měla, když tady to představení vzniklo a já byla obsazena do hlavní role. Zlatovláska byla asi mým osudem. Když mi bylo asi pět let, tak moje maminka pracovala na Učilišti spojů, kde pracoval i pan Vladimír Franz, skladatel hudby pro Zlatovlásku. Občas mě hlídal a já jsem mu těmi jeho drahými temperami namalovala Zlatovlásku. Byl to příšerný obraz, ale jemu se tak líbil, že ho vystavil na své vernisáži ve Valdštějnské zahradě. Tehdy jsem také začínala s gymnastikou a potřebovala jsem hudbu na jednu sestavu. Maminka Vladimíra poprosila, jestli by mi ji nenapsal. On se akorát usmál a řekl: „Nebudu mrhat svým talentem na nějakou minutu deset. Radši té vaší Adélce jednou napíšu balet. A zrovna třeba Zlatovlásku, když mi ji tak pěkně namalovala.“
Jak se dítě ze sportovní rodiny dostane k baletu?
Vlastně jsem začínala také sportem. V naší rodině to v podstatě ani jinak nešlo. S rodiči jsem v zimě lyžovala a v létě jezdila na kole a plavala. Vzhledem k mé drobné postavě mě však oproti rodinné tradici do kánoe neposadili. Místo toho vymysleli moderní gymnastiku, aby zklidnili mou neposednost. Dostala jsem se do reprezentačního družstva, kde si mě v mých asi patnácti letech všiml tatínek jedné mé gymnastické kamarádky, který byl sám tanečníkem. Doporučil mě na konzervatoř, kde jsem udělala rozdílové zkoušky a musela se rozhodnout, jestli budu sportovkyní nebo umělkyní. Svou kariéru jsem si představovala sportovní, chtěla jsem být trenérkou gymnastiky, ale moje plány se ze dne na den změnily.
V patnácti letech na konzervatoř, to je trochu pozdě…
Bylo to nestandardní a začátky jsem měla těžké. Z gymnastiky jsem měla jen slabé základy baletu a vůbec jsem neznala názvosloví. Musela jsem se dívat, co dělají ostatní kolem mě a pracovat systémem „oko vidí, noha dělá“. Ale chytila jsem se rychle. I když po nástupu na konzervatoř jsem měla snad to nejhorší vysvědčení v životě. Z tanečních předmětů samá čtyřka.
Vzpomínáte si na první špičky?
Moje první špičky mi přinesla spolužačka Vendula Kohoutková na první hodinu scénické praxe, hned první nebo druhý den po mém nástupu na konzervatoř. Hodinu vedla profesorka Aneta Voleská, všechny holky z ní byly vyklepané a bály se, že když tam přijde nová holka bez špiček, tak že bude ještě přísnější. Špičky jsem si rychle obula a ty saténové tkalouny jsem si uvázala až ke kolenům, jako u letních střevíčků, ještě s mašličkou pod kolenem. Přišlo mě to ohromně šik a divila jsem se, proč to ostatní nenosí také tak. Když jsem přišla na hodinu, paní profesorka zesinala, zalapala po dechu a rozkázala: „Ven, přezuj se a chovej se slušně a okoukej, co můžeš.“ Tak dopadlo moje první setkání se špičkami.
Měla jste někdy nějaký vzor?
Vzory nemám. Samozřejmě obdivuji některé lidi za to, co dokázali, čím prošli nebo kde se jim podařilo uchytit, ale jinak se snažím věřit sama v sebe a sama sebou být.
Jste stále obsazovaná do rolí křehkých dívek a princezen. Netoužíte po změně?
Já je tančím hrozně ráda, snad i proto že taková asi i jsem. Spíš křehčí a hodně romantická. Ovšem pořádnou dramatickou roli bych si také chtěla zatančit. Mým velkým snem byla Julie, a to se mi teď doufám splní. V nově připravované inscenaci Romeo a Julie choreografa Youriho Vámose, který své dílo přijede s námi sám nastudovat. V této verzi je děj zasazen do třicátých let, ale o romantická pas de deux na špičkách rozhodně není ochuzen. Těším se zejména na umírání, které jsem si v Šípkové Růžence ani ve Zlatovlásce neužila.
Jaká je vaše vůbec nejoblíbenější verze Romea a Julie?
Asi nejvíc se mi líbil Romeo od John Neumeiera. Ale asi jsem ovlivněná tím, že jsem v něm tančila. Když pod někým pracujete devět let, asi vás to hodně ovlivní.
Je vám bližší klasika nebo moderna?
Obojí tančím s chutí a nemůžu říct, že bych něčemu dávala přednost. Klasiku jsem vystudovala, takže se do ní vžívám snáz. U moderny musím vždycky najít správný styl, protože každý choreograf moderního tance má svůj taneční slovník a své nuance, které tam musí být a které se snažím zachovat, i když do tance dávám i kousek sama sebe.
Jak se vám pracuje s Petrem Zuskou jako choreografem?
Velmi dobře. Neměla jsem sice za svou taneční kariéru možnost poznat mnoho choreografů, ale Petr patří mezi ty, se kterými se mi pracuje zvlášť dobře, protože mi dává prostor. V choreografii vychází z tanečníka a šije mu roli na tělo.
Strávila jste devět let v Hamburském baletu. Co vás přivedlo zpátky domů?
Už se mi docela stýskalo, Německo je sice za humny, ale když máte skvělou rodinu, kterou byste rádi viděli každý den, není to jednoduché. Také mám v Praze přítele a pomohlo tomu i moje studium. Ještě v Německu jsem se totiž rozhodla, že chci studovat taneční vědu, takže od října nastupuji na HAMU, kam jsem úspěšně složila přijímací zkoušky. Vracím se do školních lavic.
Neumím si představit, jak skloubíte dohromady denní studium a práci…
Já také ne. (smích) Je pravda, že když jsem se na školu hlásila, v divadle jsem vytížená moc nebyla. Obsadili mě prakticky až do nových premiér, takže oproti Hamburku jsem se cítila trochu nezaměstnaná. Ovšem s podáním přihlášky na VŠ se to změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou přišlo tolik nových rolí, že jsem opravdu zvědavá, jak to budu zvládat.
Co vám dlouhý pobyt v zahraničním angažmá dal?
Po lidské stránce to byla především samostatnost a jazyková vybavenost. Díky svým kolegům jsem se naučila anglicky, německy a rusky. A co se týče profesní stránky, přineslo mi hamburské angažmá úplně jiný pohled na balet. Když jsem odcházela jako velmi mladá z konzervatoře, vnímala jsem balet jenom jako technickou záležitost, kde je nějaký výraz. Vůbec jsem se neponořovala do hloubky děje, což teď dělám, hledám v baletech hlubší podtext. Na výrazu hodně záleží. Výborná technika je základ, ale sama o sobě nestačí. Když roli nezabalíte jako dárek do skvělého papíru s krásnou mašlí, což se rovná výrazu, tak vám to divák prostě nespolkne.
Plánujete založit rodinu?
Děti do budoucna určitě plánuji. Vlastně plánujeme (úsměv), ale ještě bychom nějaký čas počkali. Poslední dobou trávím hodně času se svým dvouletým synovcem, a i když je víc jak roztomilý, někdy to na mě působí spíš antikoncepčně.
Dala byste svoje děti na balet?
Rozhodně ne. Určitě bych je nechala dělat nějaký sport, aby měly dobrou kondici, ale jinak bych chtěla, aby se moje děti živily hlavou. Vím, co je balet za dřinu, a nechtěla bych je něčemu takovému vystavit.
Dostanete se do divadla i jinak než na jevišti?
Když náhodou vyšetřím nějaký čas, zajdu výjimečně do divadla. Naposledy jsem byla ve Švandově divadle na Žebrácké opeře, kde hraje moje sestřenice Klára. Když máte na jevišti někoho známého nebo dokonce příbuzného, na představení se díváte úplně jinak.
Najdete si ještě čas na sport?
Teď jsem prožila určitě ty nejsportovnější prázdniny v životě. Byla jsem za přítelem v Japonsku, a protože je tam drahá doprava, všude jsme jezdili na kole. Zhruba třicet až čtyřicet kilometrů denně. Udělali jsme si i výlet na horu Fudži. Šli jsme na noc, protože jsme chtěli východ slunce přímo z vrcholu. Bohužel na vrchol jsme to nestačili, ale vycházející slunce nás zastihlo těsně pod ním. Bylo to naprosto úchvatné. Těšit jsme se z toho mohli však jen pět minut, když začalo pršet, padaly kroupy a foukal silný vítr. Tajfun, který nás velmi překvapil, nás však neodradil a s vypětím sil jsme se opravdu vydrápali až na vrchol. Tenhle zážitek si budu jistě pamatovat do smrti.
Lucie Kocourková www.tanecniaktuality.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář